Moje první setkání s Wim Hof Metodou

Tak jsem se nakonec rozhodla jít do toho a vyzkoušet to.  Poznat a naučit se metodu Wima Hofa, přezdívaného „ledový muž“.

Související obrázek

Tuto metodu zkoumají i různé vědecké instituty. Výsledky výzkumu ukázaly, že metoda ovlivňuje imunitu, autonomní nervový systém, má blahodárný vliv na organismus a psychiku.

Spontánně jsem se přihlásila na jeden z workshopů Wim Hof Methody v Dolních Břežanech u Prahy, který vedla Tereza Kramerová, společně s Emmou Estrelou, instruktorkou WHM z Anglie.

Během pár minut byla místa na workshopy rozprodána. Koupila jsem si jízdenky na vlak do Prahy a zpět s přenocováním. Z druhého konce republiky bych to do Prahy za jeden den vše nestihla. Maminku vystřídal v péči o děti tatínek a tak pro všechny to bylo po delší době něco nového:-)

Zpět k ledu. Byla jsem na ten den moc zvědavá. Nijak se neotužuji a nejsem příznivec studené vody. Miluji teplo, slunce a spíš jsem v zimě zimomřivá, balím se do vrstev triček, roláků, čepic, šál, rukavic, bund s kapucí. Přesto jsem se rozhodla do toho jít.

Pro mě je tato metoda ve znamení práce s myslí a těla. Další poznatek „krajiny mysli“ a sebepoznání. Už jen při představě mi byla zima:-). Tato zkušenost si mě ale intuitivně přitáhla. Jsem zvědavá, jaké to bude. Dobrou noc.

Druhý den:
Den D nastal. Ráno jsem vstala do chmurného počasí v Praze, pršelo a foukalo. Bylo asi 10 stupňů a pocitově byla snad ještě větší zima. Moc dobře jsem nespala. Po velmi dlouhé době jsem spala sama, bez dětí a manžela. Nezvyk. Žádné buzení během noci a přikrývání neustále se odkopávajících dětí z peřin.

Abych si tedy ten deštivý a pro mě chladný den zpříjemnila, ještě než jsem vyrazila, dopřála jsem si výbornou snídani. Pořádný chleba s avokádovou pomazánkou, zastřenými vejci a zeleninou. Vypila teplé kafe a vydala se na metro a autobus do Dolních Břežan.

Workshop se konal v překrásných prostorách soukromé ZŠ a MŠ Da Vinci v Dolních Břežanech. Postupně se nás sešlo asi 24 účastníků a jen s karimatkou v ruce, jsme nakráčeli do jedné z místností této kouzelně postavené a zařízené školy, do místní knihovny. Připraveno bylo občerstvení ve formě vody i různých čajů.

Karimatky jsme si paprskovitě poskládali vedle sebe a já měla dobré místo s výhledem na přednášející Terezku a Emmu. Emma s Terezou spolupracuje na těchto workshopech v ČR. Obě jsou instruktorkami Wim Hof Methody a „zasvěcení“ získaly a prokázaly obdivuhodnými zkouškami přímo u Wima Hofa. Ony totiž žijí Wim Hofovu metodu. Byli jsme tudíž v dobrých rukou:-)

Hltala jsem Emmin příběh a to, co ji přivedlo k Wim Hofově metodě. Stejně tak příběh Terezy, co jí k metodě přitáhlo a proč se jí začala věnovat a šířit mezi lidi.

Cítila jsem se tu tak nějak správně. Že tu mám být a něco nového poznat. Mám totiž ráda meditace, vizualizace, dechová cvičení, jógu, ale také miluji teplo, teplou vodu, jaro, léto, babí léto, sluníčko :-).

Poznat meditaci chladem. Metodu, jejíž součástí jsou dechová cvičení, koncentrace mysli a ledová voda tomu všemu nakonec dodá třešničku na zmrzlině.

Zpřítomnění okamžiku. Tady a teď.

Nastavení mysli na to, jak bude chtít, aby tělo ledovou koupel vnímalo. Cesta k sobě. Vlézt do bazénku s ledem bez jakéhokoli předešlého a postupného otužování. Pocítit, jak ledová voda působí na mé tělo a mysl.

To, jak nám byla metoda představována, co vše dokáže, když ji člověk praktikuje, ve mně vzbudilo chuť a reálnou vidinu a představu toho, že dnes ledovou koupel pokořím.

Během workshopu se u mě přesto střídaly pocity, že to dám a pocity, že to nedám. Chvílemi mi byla i zima a to jsme si o metodě jen povídali:-). Nepanovalo ani pěkné počasí. Březen. Říkala jsem si, co se může horšího stát, maximálně do ledu nepůjdu.

Na začátku jsme se navzájem představili formou hry, kdy jsme vytvořili dvojice a dvě minuty jeden k druhému o sobě mluvili a poté v minutě představili našeho nejlepšího přítele pro tu chvíli, se kterým jsme si povídali.

Byla jsem ve dvojici s Janičkou, která byla z Břežan, měla tři děti a stejně jako já se nikdy předtím neotužovala a měla ráda teplo a teplou vodu. Docela mě pobavila její historka o tom, jak večer předtím byla v sauně s tím, že se pak ponoří do studeného bazénku. Místo toho si nalila šampaňské a pronesla, že tam teda opravdu nevleze a zůstalo u šampáňa :-).

Pak jsme se učili dýchat podle Wima Hofa. Zatím cvičně a na rozehřátí. Hluboký nádech vedený do břicha, hrudníku až do hlavy a hluboký výdech. Několikrát. Hluboký nádech, klidný výdech a zádrž bez dechu 10-15s. Pak jsme si udělali pár kliků. To bylo pro mě poprvé, kdy jsem se zahřála. V místnosti sice nebyla zima, ale já možná adrenalinem a představou, že mám dnes vlézt do ledu, byla stále trochu promrzlá.

Měli jsme za úkol, kdykoliv dopoledne počůrat papírek, který se zbarvil a podle barvy, jsme si určili na škále barev tu svou počůranou a tím zjistili, kolik má naše moč ph. Číslo ph 7 je neutrální. Já měla ph 6. Kyselejší prostředí. Ideál je právě neutrál.

Pak jsme se oblečení vydali k bazénku, kde jsme vytvořili řetěz a předávali si pytle ledu až k bazénku, kde se led vysypával. Za chvíli ho byl plný bazének. Byla to legrace. Myslím, že jsme se smáli už jen představě toho, že se tam dnes budeme v plavkách koupat. Předáváme si vzájemně pytle s ledem, přitom zachumlaní od hlavy až k patě:-).

První kontakt s ledem. Ponořili jsme si do ledu ruce po lokty a postupně dokola hráli hru s našimi jmény. Tak, abychom zaměstnali svou mysl a nemysleli na to, že nás ruce zebou nebo dokonce v ledové vodě bolí. Po vytažení mě ruce chladem opravdu trochu bolely, ale začaly se docela rychle sami prohřívat a dokonce mi bylo větší teplo než předtím.

Stále jsem si ale neuměla představit, že tam dnes mám vlézt celá. Emma říkala, že to nejtěžší máme za sebou :-). Ponořit prý totiž jenom ruce je horší, než se pak ponořit celá. Mozek se totiž soustředí jen na bolest rukou, ale při ponoru celého těla neví, na co dříve reagovat a proto je bolest nebo nepohodlnost menší.

Pak jsme se vrátili zpět na naše karimatky. Popíjeli teplý čaj a naslouchali instrukcím na intenzivní dechová cvičení, která byla před námi. Naučili jsme se dva druhy dechových cvičení. Přinesli jsme si spacáky a zabalili se do nich.

Leželi jsme uvolněně ve spacácích na karimatkách, zavřené oči a pod taktovkou Terky, která dýchání počítala a slovně vedla, dýchali. Emma procházela kolem nás a pomocí hudby, určenou právě k těmto účelům, se hudbou přibližovala a oddalovala od našich uší a hlav tak, jak to zrovna člověk potřeboval. Emma hudbou prohlubovala prožitky.

Ta hudba mě dostala zpět do Peru. K šamanovi Yurimu a jeho meditacím. Ta hudba byla totiž hodně podobná té, kterou jsme slýchávali na meditacích u něj. Tu hudbu mám prostě spojenou s první větší zkušeností meditace a to byly právě meditace s Yurim.

Hlubokým a dynamickým dýcháním se celé tělo začalo prokysličovat, prsty brněly, hlava se „nafukovala“.

Nejvíce mě při dechových cvičení dostaly zádrže dechu. Tam jsem měla pocit naprosté prázdnoty. Klid. Ticho. Světlo.

Přicházely ke mně „pocitové obrazy“, kde jsem postupně „vnitřním zrakem“ viděla své zemřelé předky. Vnímala jejich přítomnost. Cítila, že jsou tady stále s námi, ale ne již fyzicky. Viděla jejich tváře a cítila jejich poselství, které říkalo, že vše je v pořádku. Začaly se mi láskou a radostí drát slzy do očí. A já brečela jako malá holka a přitom dýchala.

Při další a další zádržové pozici se mi odkrývaly další vjemy. Ve smyslu toho, že jsem tady správně. Že to má pro mě určitý smysl, i když teď ještě nevím přesně jaký. Že slyšet tu hudbu, aby mi vyvstaly obrazy meditací v Peru nejsou náhoda. Že cesta je cíl. A já s touto myšlenkou tvořím. Že mám věřit své intuici a svému tělu. Že existuje svět na druhé straně mostu a naši předci jsou tady stále s námi. Pocit, jakobych holky instruktorky už odněkud znala… Moc zajímavé prožitky.

Terezka nás celým dechovým cvičením bravurně provedla. Každý jsme si zažili a prožili své. To, co nám mělo být ukázáno nebo sděleno, nastalo.

Po dechovém cvičení jsme měli za úkol opět počůrat papírek. A víte co? Zbarvil se do zelena. Ph 7 – neutrální. Neuvěřitelné! Naše tělo již bylo připraveno na ledovou koupel. Oběd nás trochu rozptýlil před poslední částí workshopu a tou byla samotná ledová koupel v plavkách.

Sešli jsme se opět v knihovně, kde jsme dostali instrukce, převléct se už do plavek. Stále oblečení, ale už s ručníkem, se vydali k bazénku. Opět jsme měli za úkol ponořit ruce po lokty do ledu na dvě minuty, ale tentokrát nemluvit, dýchat nebo si zpívat.

Vydržela jsem to v pohodě, i když jsem měla pocit, že voda byla ještě ledovější, než když jsem tam ruce nořila poprvé. A to mě trochu děsilo:-).

Hlavou se mi honily myšlenky typu: „Za chvíli tam vlézt celá? Prší, fouká, jsem stále oblečená a je mi zima. Na druhou stranu, vždyť mé tělo je dýcháním připraveno, jen mu důvěřovat a nastavit svou mysl.“

Terezka si nás vzala bokem do jídelny a udělala s námi dvě jednoduchá krátká cvičení na představivost. Na nich nám názorně ukázala, co naše mysl dokáže.

Nastavit mysl tak, jak my chceme, aby reagovala. Připravovali jsme si svou mysl na to, že do ledu jdeme rádi a dobrovolně.

Hledali to své PROČ.

Zastavit veškeré myšlenky v hlavě, emoce, být jen přítomná v okamžiku. Užít si to a ještě z toho mít radost.

Pak už to šlo rychle. Vyšli jsme ven, vysvlékli se do plavek a začali jsme cvičit pozici horse stance – pozici jezdce, kdy jsme své tělo začínali zahřívat. Pak si ještě zajuchali a za kulisy hudby z repráků a povzbuzení instruktorek, šli ve dvou kolech do ledu. Daniel, manžel Terezky tyto naše okamžiky fotografoval.

Šla jsem ve druhé várce a fakt mi byla zima, když jsem viděla tu první skupinu, jak leze do bazénu:-). K tomu ještě ten vítr, ale smála jsem se. Ty dvě minuty, po které první skupinka v ledu spočívala, se mi zdály nekonečné. Připomněla jsem si svůj záměr.

První skupinka měla ponor úspěšně za sebou a zasloužila zatleskat. Poté se k nám v plavkách připojili a dali se do cvičení horse stance, na prohřátí těla. Tělo se musí nejdříve takto zahřát a až pak se obléci. Kdyby se člověk pořádně neprohřál, naopak by chytl třesavku a byla by mu zima.

Na řadě byla naše druhá skupinka.

Nádech a při výdechu jsem vlezla celá rovnou do bazénku po ramena a dýchala. Snažila se dech zklidnit a tělo uvolnit. Představovala si vnitřní oheň.

Musím říct, že jsem sama sebe překvapila. Ječení nebo výkřiky hrůzy se nekonaly. Kupodivu jsem se cítila v bezpečí. Jako miminko v plodové vodě. Akorát jsem to byla já v ledové vodě bazénku:-). Ledové voda mě vůbec nebolela a po chvíli ani nestudila. Bylo mi v ní dokonce po tu dobu dvou minut dobře. Věděla jsem, že mi neublíží, ale naopak pomáhá.

Zima mi byla spíš po vylezení, kdy jsme se zahřívali pohybem jezdce. Vítr, který foukal byl nepříjemný, až jsem hypnotizovala bazének s vodou. Nejraději bych do něj zase zalezla, jak jsem se v něm cítila bezpečně a v „teple“ oproti venku :-). Nějak jsem ale cítila, že pro dnešek stačí. A taky nám to tak bylo řečeno. Začít pozvolna. Nepřehánět. Ze začátku 2 minuty nebo tolik, kolik si tělo řekne.

Měli jsme to zdárně za sebou.

Byla jsem happy. Byla jsem vděčná, za tu příležitost, že jsem se mohla zúčastnit tohoto workshopu vedeným Terezkou a Emmou, ve společnosti a atmosféře stejně naladěných lidí. Že jsem poznala Wim Hofovu metodu. Že jsem to zvládla, já která se předtím nikdy neotužovala a miluji teplo.

Zvládne to totiž každý. Jen si umět připravit tělo i mysl a chtít.

Poděkování patří Terezce a její rodině, Emmě, že tohle poslání šíří mezi lidi, co o to mají zájem. Že tuto metodu podrobně vysvětlí a bezpečně vás jí provedou.

Krásná energie, úžasný čas strávený mezi takto naladěnými lidmi.

Wim Hofova metoda tě prokazatelně naučí, výrazně se soustředit a koncentrovat. Naučíš se s ní odolávat nejen chladu, ale i rušivým vlivům. Zklidnit myšlenky, emoce, být tady a teď. Zlepšíš si prokrvení, svou imunitu, obranyschopnost. Staneš se odolnější vůči stresu.

A víte co? Je červenec a já se na studenou vodu těším. Neříkám to jen kvůli tomu, že je parné léto, ale od workshopu v březnu jsem se naučila postupně otužovat a má to co do sebe :-).

Meditace chladem, tuto zkušenost „vřele“ doporučuji.

 

 

Zuzana Kučerová
Píšu o tom, co mě baví, zajímá a někam posouvá. Sdílím to, protože mám pocit, že by se to mělo vědět či poznat :-). Neustále rostu, vždyť i CESTA JE CÍL.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů