Nic není černobílé, nic není absolutní

Černá a bílá. Dvě zcela odlišné kontrastní barvy. Jako den a noc. Jako krásný slunečný nebo naopak deštivý a zamračený den. Jako pocity v nás. Radost, optimismus, entuziasmus, sebedůvěra, pocity štěstí a jedinečnosti, láska. Oproti tomu vztek, smutek, pesimismus, závist, žárlivost, bolest… a přece.

Každé má něco do sebe, vše spolu souvisí a nic nezůstává stejné. Vše se neustále mění, i když to nejde hned na první pohled vidět nebo vědomě cítit.

V době ne-moci jsem viděla jenom černou. Vše uvnitř mě bylo černé, ponuré. Myšlenky, přítomnost i vyhlídky do budoucnosti. Utápěla jsem se v otázkách PROČ a v sebelítosti.

Zlobila jsem se na celý svět, jak je to nespravedlivé. Vždyť já měla zcela jiné plány a představy o životě. V 25 letech se mi tímto způsobem otočil svět vzhůru nohama, já ztratila půdu pod nohama a vlastně nemohla ani pořádně na ty nohy vstát.

Celý svět se se mnou točil a to doslova. Porušený orgán rovnováhy udělal své a já se pohybovala jako opilec, přitom střízlivý. „Vystřízlivění“ z této rány osudu probíhalo tokem slz, sebelítostí a zoufalstvím. Nenáviděla jsem se a svět mi přišel nespravedlivý. Záviděla jsem ostatním jejich „zdravý život“. Nechtěla jsem být nikomu na obtíž. Obtěžovalo mě být nesamostatná a byla jsem z té situace nešťastná.

Po pravdě řečeno, pokud bych po svém boku neměla přítele, nynějšího manžela, který pro mě dělal opravdu hodně a byl mi neustálou oporou a podporoval mě, nevím, jak by to vše dopadlo.

Měla jsem kolem sebe i velkou podporu mé i přítelovi rodiny a také podporu mých nejbližších přátel. Všichni se snažili a to hodně. Vím, že to pro ně bylo vyčerpávající a mě samotné bylo hloupé, aby se mnou vůbec zabývali.

Podpora rodiny je hodně důležitá.

Stáhla jsem se tehdy hodně do sebe a o svých zdravotních a psychických problémech s nikým nemluvila. Tvářila se navenek spokojeně, že vše je v pohodě. Přemáhala jsem se v rámci fyzických indispozicí a psychické nepohodlnosti. Na druhou stranu jsem se v tom nemínila plácat. Stále jsem v sobě měla tu naději, že se z toho nějak dostanu a pocit, že to není konečná.

Vždyť nic není absolutní.

Díky svému úsilí, vůli, víře v lepší zítřky a podpoře, se černá začala měnit ve světlejší odstíny. Měla jsem možnost strávit spoustu času sama se sebou. Nebavilo mě být neustále zalezlá pod peřinou s destruktivními myšlenkami o sobě a na život. Chtěla jsem být zase v pořádku, zase chodit do práce, scházet se s přáteli, žít každodenní život. Ne vždy to bylo jednoduché a kolikrát jsem chtěla pod tou peřinou zůstat.

Začala jsem o sebe „pečovat“. S láskou. Dopřála jsem si čas na rekonvalescenci, netlačila na sebe. Přestala být na sebe tak přísná. Trávila jsem spoustu času v přírodě, když to bylo možné.

Barvy mých pocitů a mého života začaly mít světlejší odstíny a dokonce se sem tam nějaké ty barevné chvíle i našly. Smutek a sebelítost vystřídala radost, radost z pokroků a každodenních maličkostí.

Život hraje všemi barvami neustále, ale já se zrovna nacházela v rozpoložení, kdy jsem začínala od nuly. Černou, což je, dle výkladu barev, konec a začátek.

Musela jsem „zpomalit“, přehodnotila jsem některé své priority, začala dělat věci jinak a také myslet jinak. Uvědomovat si sebe, své pocity, své myšlenky. Musím přiznat, že mi to šlo někdy hodně těžko. Byla jsem jakoby uvězněná ve svých názorech, pohledech, myšlenkových pochodech. Stažená strachem a obavami. Na jednu stranu se chtěla od toho oprostit, na druhou stranu mi to nešlo nebo možná i nechtěla.

Změnit pohled na svět, protože tak jak myslíme, to si do svého života přitahujeme.

Začala jsem si být vědoma křehkosti života a krásy života. Východu a západu slunce. Vstávala jsem s východem, někdy i před ním, cvičila, „dýchala do čaker“ a byla vděčná za každé nové ráno.

Cítila jsem, jak je mi dobře v přírodě nebo na nějakém mém oblíbeném místě, kde jsem v tichosti pozorovala město, okolí, prostředí, přírodu, „nasávala“ atmosféru. Cítila jsem vděčnost.

Seberozvíjela se. Vyhledávala přednášky a semináře o zdraví duševním i fyzickém, které si mě přitáhly a pomáhaly v uvědomění a práci na sobě.

Ano, byl to kus cesty, který netrval rok ani dva, ale několik let, ale můj život nyní, hraje všemi barvami, které se neustále prolínají a je to cesta, která nikdy nekončí.

Nic není absolutní. I vaše názory či jiných se mění v čase. Úhel pohledu není nikdy stejný. Vaše tělo ani mysl nezůstává stejná. Každá buňka v těle se mění. Život člověka i přírody je neustále v pohybu. Slunce, Měsíc, planeta Země.

Věřte. Důvěřujte procesu. Nic není absolutní, nic není černobílé.

Zuzana Kučerová
Píšu o tom, co mě baví, zajímá a někam posouvá. Sdílím to, protože mám pocit, že by se to mělo vědět či poznat :-). Neustále rostu, vždyť i CESTA JE CÍL.